Daňové a právní zprávy - říjen 2024

Úvodník - Nostalgické daňové vzpomínky

V okamžiku, kdy bude laskavý čtenář procházet tyto řádky, bude jejich autor nostalgicky vzpomínat na první den v daňovém poradenství právě před 30 lety. Dovolte mi prosím trochu toho sentimentu a pojďme si spolu zavzpomínat na to, jak se svět daní za tu dobu (jedné a půl generace) změnil.

Zákony byly tehdy čerstvé (1993), krátké a úderné. Zákon o daních z příjmů měl přesně 41 paragrafů (dnes 189). Postupy účtování pro podnikatele měly pomalu větší vliv na stanovení základu daně než samotný zákon a byly často i ohmatanější. Zákon o DPH byl logicky uspořádaný a vešel se do tenkého sešitku, což se o zákonu novém, platném od vstupu do EU a direktivou odkojeném, úplně říci nedá. Celní zákoník už nemáme, nahrazen byl celoevropským kodexem. Adepty daňového poradenství obávaná trojdaň byla zcela rozprášena.  Zato tu máme spousty daní nových – daň z nadměrných zisků, daň dorovnávací (bohužel jen jedním směrem), daně z uhlí, plynu a elektřiny, odvody z cigaretových filtrů a nafukovacích balónků atd.

Sazby daně byly (z pohledu poradce) přátelské – daň z příjmů 42 % pro právnické a progresivní sazba až do výše 47 % pro fyzické osoby. Sociální pojištění bez stropu, není divu, že se tehdy objevil švarcsystém, a není ani divu, že byl daňovou správou vehementně potírán (dnes se stal v řadě profesí milou samozřejmostí a daňová správa se možná spoléhá na samočisticí efekt dopadu na důchodové nároky). 

Ani sankce nebyly k zahození, u DPH 109 % p.a., u ostatních daní o třetinu nižší. Copak je dnešních 20 % fix + 15 % p.a nějaká zásadní motivace?

Judikatura v daňové oblasti prakticky neexistovala, a pokud ano, byla neveřejná. Do vzniku NSS, který je dnes trendsetterem, zbývalo ještě takřka 10 let. Dnes máme tisíce rozsudků v daňových věcech a umělá inteligenci v nich hledá ty nejrelevantnější úvahy, obraty a principy. 

Výklady MF (do vzniku GFŘ zbývalo rovněž ještě 10 let) byly neveřejné a nevyzpytatelné, dobře položená a doložená otázka vedla v podobě vytouženého „čéjéčka“ k významným úsporám na dani. Nechci tím říct, že dnešní GFŘ, které nevydává pro změnu žádná stanoviska, je ideální, představa nějakého transparentního kompromisu v podobě zveřejňování anonymizovaných výkladů je lákavá.

Zneužití práva se tehdy odehrávalo na půdorysu magického obdélníku 2-7-7-2 : § 2(7) správy daní = skutečný obsah > zastřený právní vztah, § 7(2) ZoÚ již předznamenával věrný a poctivý obraz. Do případů Halifax a University of Huddersfield, které považovaly existenci nedaňového důvodu za stále ještě dostatečnou pro zachování daňového benefitu, zbývalo více než 10 let. Dnes jsme se přes požadavek převažujícího nedaňového důvodu posunuli na dosah principu „zvaž všechny možnosti a vyber si tu daňově nejnevýhodnější, jinak bude zle“.

Kontroly daňových úřadů se děly na náhodné bázi – žádné datové analýzy, red-flagy, sledování sociálních sítí, křížové kontroly hlášení či automatická mezinárodní výměna informací. Kontrolovalo se hezky namátkově, padni, komu padni (pokud tedy nepřišlo udání, to bylo, je a bude navěky). V Praze 1 třeba jednou za 170 let, v Pacově každé tři roky (ne, že by se tam víc udávalo, jen tam nebylo moc koho kontrolovat). A hezky položkově, cestovní náhrady, odpisy, náklady na služby.

Převodní ceny? § 23(7) se od té doby v podstatě nezměnil, ale metodika OECD (ani jiná) nebyla, a tak se této floskuli úřady spíše vyhýbaly a pro zkušené a kreativní daňové poplatníky se nabízely možnosti. Dnes máme funkční a rizikové profily, benchmarky a závazná posouzení a dokážeme zdanit i službu poskytnutí ztrátové smluvní výroby poskytnutou mateřské společnosti, pro kterou podle smlouvy nic nevyrábíme.

Pro daňového poradce pole neorané, někdy stačilo najít správný paragraf, jindy jich bylo více, často z více předpisů, aplikovala se neúprosně logika a tvořivost a odpověď se našla. A pokud se v zákoně odpověď nenašla, či spíše se jich našlo více, nabízelo se spoléhat na „in dubio mitius“, v případě pochybností ve prospěch poplatníka. Opatrní a sofistikovaní poradci ale už tehdy aplikovali principy dnes běžné a udělali dobře – finanční úřad má totiž vždy alespoň 5 a nejvíce snad 10 let k dobru – a za tu dobu se dokážou i hodně pevné doktríny pohnout.

Pak se to sepsalo do dlouhé zprávy (hezky podrobně, protože to všechny opravdu bavilo – od daňařů, přes finančního až po nejednoho generálního ředitele (viz výše daňové sazby a sankce). Ta se pak vytiskla, poslala faxem (obvykle v pátek v noci, ale někdy až po víkendu stráveném celým týmem společně v kanceláři) a pak se projednala na osobním jednání s klientem. Pokud ani v neděli ve 23:59 nebylo hotovo, strčil se do faxu prázdný papír (odpověď musel klient dostat ve slíbeném termínu „do konce týdne“), pak se celou noc vyšívalo a v pondělí ráno se omyl s faxem vyřešil a zpráva přeposlala. Dneska se to sfoukne někde po teamsech, výstup se nahraje na cloud, v trackeru odškrtne políčko a vypíše nový tendr, kdo to dokáže udělat ještě levněji.

Jó, zlatý devadesátky…