Nefinanční reporting by měl firmy ukázat bez příkras

Nový standard vyžaduje, aby podniky kromě jiného reportovaly své dopady na životní prostředí, na své zaměstnance a zákazníky a identifikovaly finanční rizika pro vlastní chod, říká Markéta Horková, senior manažerka oddělení poradenství v oblasti klimatických změn a udržitelnosti v EY.

Udržitelnost už dávno není výstřelkem doby, ale stává se pevnou součástí byznys modelů. Řada mezinárodních tendrů dnes obsahuje podmínky udržitelnosti, třeba prokázání původu zboží nebo jeho uhlíkové stopy. Podnik, který neumí potřebná data doložit, je penalizován, v horším případě rovnou vyloučen. Ani sebenižší nabídková cena ho nezachrání. „Udržitelnost je dnes třeba chápat jako příležitost k transformaci, která pomůže podniku obstát v napjaté mezinárodní konkurenci. K tomu je v prvé řadě potřeba do detailu pochopit provázanost modelu podnikání s okolním světem, identifikovat ESG rizika, která jsou daleko obsáhlejší než ta obsažená ve standardním registru rizik podniků. Dále je třeba nastavit procesy sběru a využití celé škály nových dat a naučit se s nimi pracovat za účelem zvýšení efektivity procesů a odolnosti celého podnikání,“ říká Markéta Horková.

Firmy rády mluví o tom, jak mají udržitelnost ve své DNA. Jaká je z vaší konzultantské zkušenosti realita?

Já se přiznám, že tuhle frázi úplně nemusím. Těch firem, které by udržitelnost měly opravdu integrovanou do svého podnikání, do svých procesů, je poskrovnu. Ono to totiž znamená mít důkladně namapovány své obchodní aktivity a s nimi spojené dopady a rizika z pohledu udržitelnosti a mít k dispozici potřebná data a s těmi daty aktivně pracovat, pochopit a reflektovat, jak mi otázky spojené s udržitelností ovlivní můj rozpočet na příští roky, kolik mě to bude stát, kde můžu ušetřit nebo naopak vydělat. Efektivní a přínosná udržitelnost rozhodně není o reportingu, to je jen taková „třešnička na dortu“.

Na byznys se každopádně dopadá stále více regulací, které mají směřovat k udržitelnějšímu fungování naší společnosti. Berou je podniky za své a umí se s nimi efektivně vypořádat, nebo zejména v českých podmínkách převládá spíš odpor?

Je to mix přístupů a svou roli hraje i typ regulace. Pokud se jedná o relativně přímočaré regulace týkající se ochrany životního prostředí, jako je zákon o ochraně ovzduší nebo o obalech, tam si s tím firmy umí relativně dobře poradit, mají vypracované třeba procesy na energetický management, mají potřebné certifikace jako ISO. Jsou to ukázky regulací, kdy realita trhu mnohde předběhla samotnou regulaci. Se sociálními regulacemi, třeba s implementací zákona o ochraně oznamovatelů, se firmám pracuje už hůře, vyžadují totiž aktivní a mnohdy novátorská řešení, jak povinnosti naplnit. Úplně samostatnou kapitolou jsou nařízení, které jdou nad rámec „přímé kontroly“ firmy a zasahují její dodavatelský řetězec. Příkladem může být nařízení o zabraňování odlesňování, které nastoluje pravidla pro importéry komodit, jako je například palmový olej, sója, pryž do EU. Ti musí prokázat, že vybrané komodity nepochází z lokalit získaných odlesňováním a s tím spojeným porušováním lidských práv. K vyhodnocení takovéto otázky budou firmy vyžadovat od svých dodavatelů nové typy dat, ať už geolokační souřadnice, či analýzy „DNA“ produktů. Tato legislativa je velmi podobná oné kontroverzní a v tisku hojně propírané Směrnici o náležité péči podniků, která se bude týkat všech firem s obratem nad 450 milionů eur operujících v EU. Od firem přitom bude vyžadovat v první řadě důkladnou analýzu dodavatelského řetězce, včetně přijatých nápravných opatření, jinak jim budou hrozit finanční postihy. To bude znamenat úpravu interních procesů a fungování firem. Tato řešení jednoduše budou něco stát.

Dá se vysledovat nějaké oborové, velikostní či jiné dělítko mezi těmi, kteří se staví na zadní, a těmi, kteří úspěšně přijímají udržitelnou transformaci?

Já bych řekla, že se to zobecnit nedá, lze však načrtnout určitá velikostní paralela. Velké firmy, které působí v mezinárodním prostředí, jsou srovnávány s mezinárodní konkurencí a shání financování na trhu mimo ČR, budou v udržitelnosti nejspíše dále než firmy, které to doteď řešit nemusely. Ale zase, je to o přístupu a uvědomělosti firem a jejich vlastníků. Trochu se tu nabízí ono české přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Chci tím říct, že uvědomělí vlastníci už dnes vnímají udržitelnost v přímé návaznosti na svou konkurenceschopnost. Prokazují to tím, jak se starají o své zaměstnance, jaké pracovní podmínky jim nabízí (S), jak zefektivňují výrobu, aby ušetřili náklady na energie nebo materiály (E), nebo jak je pro něj důležitá firemní kultura a dodržování zákonů (G). Těmito praktickými kroky dělá firma pro svůj dlouhodobější úspěch v podstatě více než ta, která „jen“ vydá ESG report, ve kterém se velkoryse pochválí.

Povinný ESG reporting přináší velké obnažení firem. Pro první vlnu společností startuje v příštím roce, kdy budou muset vydávat zprávy za letošek. Vy to přirovnáváte k přechodu z lokálních účetních reportovacích standardů na standardy mezinárodní. Můžete to vysvětlit?

Líbí se mi váš příměr obnažení, protože reportování dle Směrnice o podávání zpráv podniků by mělo opravdu odkrýt karty, představit firmu v plném světle, bez příkras a marketingových sloganů. Tento nový standard mimo jiné vyžaduje, aby zpráva byla vyvážená. To znamená, že kromě pozitivních dopadů by firmy měly reportovat i negativní dopady na životní prostředí, na své zaměstnance a zákazníky a také možná rizika a s nimi spojené finanční dopady na chod firmy, jako jsou náklady spojené s dekarbonizační strategií, s přístupem k financování nebo třeba s poškozením dobrého jména, pokud nesplní své ESG cíle nebo se objeví problém v dodavatelském řetězci. A to vše v dané struktuře a detailu, včetně kvantitativních dat a ověření všech dat a informací povinným auditem. Reporty budou zároveň takzvaně natagovány, tedy označeny v XBLR formátu dle reportovací taxonomie, aby byly strojově čitelné. Něco podobného znají firmy, které reportují v IFRS. To umožní komukoliv je stáhnout, vytáhnout si rychle požadovaná data a třeba je porovnat s jinými firmami na trhu. Ten skok v transparentnosti by měl být znatelný. Schovávání tvrdých dat v záplavách textu se stane minulostí nebo bude alespoň výrazně omezeno.

Má povinný reporting tak, jak je nastaven, i své slabé stránky?

Určitě. Třeba stanovení témat a dat, která jsou z pohledu firmy významná a na kterých se staví celý report. Tato část je do jisté míry otevřena různým interpretacím. Tento proces je nejvíce pracný, protože se musí provést důkladná analýza celého hodnotového řetězce firmy. Pokud je ovšem proveden řádně, usnadní firmě reportování tím, že podstatně zredukuje ono kvantum vykazovaných dat a obslouží všechny, kteří na těchto datech mají oprávněný zájem. Reporting má totiž v důsledku snížit objem dotazování ze strany finančních institucí, ale třeba také investorů, zaměstnanců i zákazníků. Každopádně slabších míst má reporting více. Zmiňme třeba dialog s dotčenými stranami nebo postup náležité péče. Vše musíte odreportovat dle takzvaných minimálních požadavků, ale jak si nastavit ty správné procesy, aby byly dostatečně robustní, na to musíte najít odpověď mimo tento reportovací standard.

Podnikatelé tuto novou povinnost často vnímají jen jako novou byrokratickou zátěž. Jak jim lze směrnici CSRD prodat z té lepší stránky?

Jako příležitost obstát v mezinárodní konkurenci, do detailu pochopit provázanost obchodního modelu s okolním světem, nadefinovat ESG rizika, která jsou sice reálná, ale nejsou v mém registru rizik, posbírat a využít interní data pro zlepšení efektivity procesu třeba i za použití umělé inteligence. Řekla bych, že konzervatismus založený na tvrzeních, že Green Deal nebo energetická transformace selhaly, by se firmám už nemusel brzy vyplatit. Spousta mezinárodních tendrů obsahuje podmínky udržitelnosti, třeba prokázání původu nebo uhlíkové stopy zboží. A kdo to neumí doložit, je penalizován nebo rovnou vyloučen. Sebenižší cena to nezachrání.

Hodně se mluví o tom, že udržitelnost je o vyhodnocování rizik. Určitě jsou firmy, které už toto vyhodnocování zodpovědně provádějí. Jaká rizika jim například vycházejí?

Třeba riziko financování nemovitostí, které nemají potřebné zelené certifikáty, stoupající teploty a schopnost nebo nákladovost chlazení datových center, odolnost infrastruktury na extrémní změny počasí, jako jsou třeba prudké výkyvy teplot a poryvy větru, schopnost najít a udržet kvalifikovanou pracovní sílu. V dodavatelských řetězcích je to riziko porušování lidských práv, třeba na trajektech, sezonní pracovníci v zemědělství a s tím spojené reputační riziko. Reputační rizika a penalizace v důsledku porušování ESG legislativy jsou zase jedněmi z nejvíce zmiňovaných finančních rizik.

Dalším častým výrokem je, že udržitelná transformace představuje příležitost. Můžete to ilustrovat na konkrétních příkladech?

Třeba firmy nabízející testování chemických složek a DNA produktů z bavlny, které ve Spojených státech podléhají dovozním omezením, zakazujícím dovoz z provincie Sin-ťiang v Číně kvůli obavám z používání nucené práce. Nebo firmy recyklující PET láhve do filamentů pro 3D tiskárny, které kromě toho, že zabraňují produkci plastu, mají unikátní vlastnosti. Nebo čínský výrobce elektro aut BYD, který nyní používá k posílání svých vozů do Evropy účelové nákladní lodě, které mají zakomponované principy udržitelnosti jako pohon na zkapalněný zemní plyn a speciální nátěr na snížení odporu. Investice čínských výrobců do přepravních kapacit je zajímavá kapitola sama o sobě. Je to i o kontrole těchto firem nad celým svým hodnotovým řetězcem a reflektuje to dlouhodobý pohled na návratnost investic, který nám tady „na Západě“ někdy trochu chybí.

Co říkáte jako expertka případným kverulantům, když je chcete motivovat ke změně postoje?

Že musí vycházet z reality a být otevření novým přístupům, protože strkat hlavu do písku se nemusí vyplatit. V této souvislosti se zmiňuje pojem 3D reset – dekarbonizace, deglobalizace a demografický posun, a CEOs by si měli klást otázku: „Jak mohu zajistit odolnost společnosti vůči těmto změnám, nebo dokonce tyto změny využít a těžit z nich?“ Dříve či později přijde určitá selekce, kdy trh odmění, nebo potrestá ty společnosti, které jsou na špici nebo zaostávající z perspektivy udržitelnosti.

Jaká příležitost ale čeká třeba na hutní společnost s ohromnou spotřebou surovin, energií a emisí?

V inovaci a investicích do nových technologií, jako je třeba DRI (direct reduced iron), které v delším časovém horizontu umožní třeba využití recyklovatelných materiálů, úsporu energie a snížení emisí. Fundamentálně tyto společnosti potřebují dosáhnout nízkonákladových operací, které fungují produktivně a efektivně. Tlak na snížení emisí bude jen sílit, protože jejich odběratelé budou požadovat nízkoemisní produkty. Nějaký čas na transformaci může poskytnout takzvaná CBAM – uhlíková daň na komodity s vysokými emisemi vyvážené do EU, která v současnosti zahrnuje odvětví cementu, železa a oceli, hliníku, hnojiv, elektřiny a vodíku. Poplatek má odrážet rozdíl mezi cenami evropských emisních povolenek a náklady na uhlík ve vyvážejících zemích.

Častou výhradou vůči celé udržitelné transformaci je, že Evropa je v radikálnosti svého přístupu osamocena. Mají pravdu skeptici, kteří tvrdí, že si likvidujeme schopnost obstát v mezinárodní konkurenci?

Já bych neřekla, že je Evropa osamocená ve své snaze o udržitelný přístup. Problém bude asi někde jinde, třeba v tom, že EU není jeden stát, jako třeba USA nebo Čína, a velkou roli hrají národní politiky a priority. A přístup k podpoře, kterou EU nabízí v rámci různých grantů a podpor, je hodně komplexní a pro žadatele náročný. Oproti tomu podpora formou daňových úlev ve Spojených státech je přímočařejší. Ale firmy se rozhodně nerozhodují, kam nasměrovat investice, jenom na základě podpor, ale hlavně podle potenciálu růstu. V Americe se hodně investuje do výroby baterií pro elektromobily, do výstavby datových center na trénování AI technologií, což jsou paradoxně odvětví velmi náročná na spotřebu energie. Takže se hodně mluví o inovacích a investicích do baterií na uchovávání energie, aby firmy mohly používat energii z obnovitelných zdrojů. Někdo řekl, že zelená transformace není vypínač, který zapnete a vypnete na konci COPu („konference smluvních stran“ Úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, pozn. red.) Je to proces, který bude vyžadovat mnohostranné úsilí, schopnost mobilizovat kapitál a rychle zapojit nové technologie.

Je to trochu kacířská otázka, ale když EU vypracovává svou taxonomii, tedy jakýsi výčet udržitelných, a tedy přijatelných ekonomických aktivit, není to tak trochu návrat k centrálně plánované ekonomice?

Udržitelnost je už ve své podstatě dlouhodobá záležitost. EU si stanovila, prostřednictvím svých orgánů, jichž jsme součástí, určité zásady, jako je ochrana lidských práv a životního prostředí a s tím spojený legislativní rámec, který má vést k naplňování těchto zásad.  Druhým aspektem je financování této udržitelné ekonomiky, aby jednak investice směřovaly do skutečně udržitelných projektů a aktivit, a aby byly vyčíslitelné náklady spojené s transformací. Taxonomie nikoho nenutí být „zelený“, ale pokud říkáš, že jsi, tak mi to ukaž na základě jasně a konzistentně definovaných kritérií, a já jako banka nebo investor se můžu rozhodnout, zda půjčím či investuji. Ten dlouhodobý aspekt je třeba návratnost investice nebo schopnost přefinancování za pět nebo deset let. Asi není nic špatného na tom, když EU jako hospodář chce vědět, zda podpora a investice směřují tam, kam bylo původně zamýšleno. EU přitom není sama. Čím dál více států po celém světě připravuje své vlastní taxonomie. Mezi nimi i takové, od kterých byste to nečekali – třeba Brazílie nebo Turecko. Všichni jsou si totiž vědomi, že udržitelnost potřebuje svůj technický jazyk a dělicí čáry. To je smysl taxonomie, dát udržitelnosti řád a hranice.

Kdybyste měla shrnout své doporučení firmám, jak na udržitelnosti netratit, ale naopak vydělat, jak by znělo?

Udržitelnost není přechodný výstřelek, že se stává pevnou součástí obchodních modelů. Také bych dodala, že štěstí přeje připraveným a příprava bohužel něco stojí. Hlavním klíčem k úspěchu dle mého názoru bude spolupráce napříč veřejným i soukromým sektorem a investice do inovativních technologií, které mají potenciál vyřešit některé větší výzvy, jež nás čekají.