Martin Majdloch: Bankovnictví je v první řadě obchodem s důvěrou

Situaci na bankovním trhu v magazínu E15 zhodnotil partner EY pro finanční instituce Martin Majdloch.

Bankovní domy po celém světě zažívají nelehké časy. Ve Spojených státech zkrachovaly vedle Silicon Valley Bank ještě další tři banky. Problémy se nevyhnuly ani Evropě, kde se do existenčních potíží dostala zdánlivě neotřesitelná švýcarská banka Credit Suisse. „Tato banka doplatila na dlouhodobý řetězec svých nesprávných rozhodnutí a skandálů z nedávné minulosti i současnosti,“ říká v rozhovoru Martin Majdloch, partner oddělení consultingu pro finanční instituce v regionu střední Evropy z EY Česká republika.

Jsou to už dva měsíce po otřesech v bankovním světě. Je tato série u konce?

Proběhly dvě relativně samostatné krize. Jedna v USA, kde padlo několik bank, z nichž největší byla Silicon Valley Bank (SVB). Druhou představuje pád Credit Suisse (CS), což zdaleka nebyla jen švýcarská či evropská banka, ale významný globální hráč patřící mezi 30 největších finančních domů na světě. Ač v březnu kolísala cena akcií všech velkých bank, ostatní to ustály. V USA se jednalo obecně o selhání řízení rizik, zejména likviditního. CS doplatila na dlouhodobý řetězec svých nesprávných rozhodnutí a skandálů z nedávné minulosti i současnosti. Zdá se, že si krize, řečeno „po darwinovsku“, našla mezi globálně významnými bankami nejslabší kus. Pokud jde o bezprostřední časovou nebo věcnou souvislost, zřejmě je již uvedená vlna otřesů v bankovnictví u konce. Dnešní doba však nenahrává stabilitě, a to ani v bankovnictví.

Jaké jste si odnesl poučení z těchto otřesů?

To hlavní poučení není nic nového či sofistikovaného. Potvrdilo se mi něco, čemu nás učili již na škole a co loni empiricky dokázal i případ Sberbank. Přes všemožné a stále nové nástroje, s nimiž se na finančním trhu obchoduje, je bankovnictví v první řadě obchodem s důvěrou. I poslední krize ukázala, že jakmile trhy nebo veřejnost ztratí důvěru ve vztahu k určité instituci, je nesmírně těžké tuto instituci zachránit, i kdyby byla ve výborné finanční kondici. Navíc síla tzv. runu (moment, kdy vkladatelé hromadně vybírají svoje vklady – pozn. red.) je v dnešním digitálním světě drtivá. Technologie umožňují, aby se zprávy šířily takřka rychlostí myšlenky, a převést díky nim v dnešní době peníze jinam již opravdu nevyžaduje postavit se do fronty před pobočku. Případy těch nedávno padlých bank pak ukazují též to, jak důležitá je správná komunikace managementu banky navenek.

Lze zobecnit, jakým největším rizikům banky v dnešním světě čelí?

Liší se to samozřejmě nejen podle institucí, ale i jednotlivých trhů, kde tyto instituce operují. A to jak z hlediska produktů a nástrojů, tak teritorií. Ve finančním světě jsou nyní velkou výzvou vysoké úrokové sazby vzniklé inflačním prostředím. Cena peněz je dnes totiž mnohem vyšší, než byla ekonomika dlouhá léta zvyklá, přičemž nárůst sazeb proběhl velmi rychle. Na jednu stranu takové prostředí dává větší prostor pro úrokovou marži bank, na druhou stranu představuje zdroj nejen úrokového, ale zejména úvěrového rizika. K tomu se přidávají korekce hodnoty některých druhů aktiv, jejichž cena se v dřívějším nízkoinflačním prostředí poněkud přifoukla. Na druhou stranu vkladatelé a investoři rovněž očekávají od bank vyšší výnos.

Další oblastí, kam banky budou muset upínat kapacity i zdroje, je kybernetická bezpečnost. A zde bude bohužel platit, že banka bude tak odolná a připravená, jak odolní a připravení budou její klienti. Ty nelze od banky v oblasti bezpečnostních hrozeb oddělit.

V neposlední řadě pak vidíme vytváření výrazných, proti sobě stojících táborů v geopoliticko-bezpečnostním světě. To podle mě povede k vyššímu tlaku na banky z jednoho tábora, aby neposkytovaly služby těm z druhého tábora a naopak.

Co banky v Česku?

Fungují ve stejném světě, rovněž nejsou vůči těmto rizikům imunní. Ale jsou na tom o poznání lépe. Český bankovní sektor má v tomto ohledu dlouhodobě několik výhod. Prvním je výrazný přebytek likvidity, aktuálně štědře úročený u ČNB. Dalším je skutečnost, že zahraniční mateřské banky svou byznysovou politikou neumožňují svým českým dcerám obchodovat s vysoce komplexními produkty či velmi rizikovými aktivy, jako je například krypto.

Ne že by banka s konzervativním obchodním modelem nemohla přijít do maléru, ale může se na něj sama i orgán dohledu lépe připravit a předcházet mu. Zátěžové testy ČNB přitom ukazují na stabilitu českého bankovního sektoru jako celku. I pro tuzemské banky jsou vysoké úrokové náklady na pasivech (která jsou navíc ve velkém objemu splatná v podstatě na viděnou) dlouho nepoznaný fenomén, s nímž se v rámci řízení rizik musejí vypořádat.

Zpátky ke Credit Suisse a krachům amerických bank. Budou tyto případy mít nějaký dopad do budoucí regulace řešení krizí na finančním trhu?

Domnívám se, že ano. Pár dní spojených s řešením CS či SVB odhalilo nejen některé silné, ale především slabé stránky stávajícího rámce pro řešení krizí. Jako pozitivní bych zmínil dvě věci. Velké slovo i autoritu k uklidnění krize stále mají centrální banky: Fed, ECB, BoE, Švýcarská centrální banka a v naší jurisdikci nepochybně i ČNB.

Dále se ukazuje, že v takzvaných rezolučních víkendech platí za jeden z nejpraktičtějších nástrojů řešení prodej podniku (závodu) nebo jeho části. Transfer aktiv, velké části pasiv a případně i zaměstnanců banky v problémech na nabyvatele, aniž by bylo zasahováno do její korporátní podstaty jako právnické osoby (většinou akciové společnosti), se již po desetiletí opakovaně ukazuje jako rychlý a funkční způsob řešení zajištění kontinuity bankovních služeb klientům a protistranám padlé instituce.

Zpravidla se to neobejde bez různých záruk, indemnit či jiných forem veřejné podpory ze strany státu či garančních schémat. Tomu se sice snažila nová bankovní regulace po minulé hypoteční krizi vyhnout, důležité však je, že to v praxi funguje a přispívá k uklidnění trhu, veřejnosti a tím ke stabilitě finančního systému. Obávám se, že některá jiná potenciální řešení existují pouze na papíře, tedy v legislativě a metodice, a k praktickému uplatnění mají daleko.

Konkrétní problémy při řešení Credit Suisse pak spatřujete v čem?

V případě CS se asi největší kritika snesla na krok švýcarského regulátora, kterým odepsal investice držitelů AT1 dluhopisů (použitelných k úhradě ztráty v rámci řešení krize), aniž by předtím byl na pokrytí ztrát zcela vyčerpán základní kapitál vložený akcionáři. Akcionáři CS tak mají z prodeje banky rivalovi UBS určitou cenu na akcii získat. To odporuje standardní insolvenční hierarchii věřitelů, překvapilo to mnohé držitele těchto bondů a dá se očekávat, že toto bude mít ještě soudní dohru.

Dále je nutné mít na zřeteli, že přes veškerou rozpracovanost a detailnost záchranných plánů má víkend stále jen 48, maximálně 60 hodin. Během nich musí být u institucí se systémovým přesahem nalezeno a zrealizováno řešení tak, aby kontinuita klíčových činností byla v pondělí ráno obnovena a trhy byly přiměřeně uklidněny. Funkční řešení proto nesmí být nějak komplikované, musí být srozumitelné a přiměřeně rozsáhlé.

Platí sice i zde, že „jen trénink dělá šampiony“, ale přimlouval bych se proto za to, aby plány pro řešení krize byly ve výsledku věcné, srozumitelné a úderné dokumenty, než hutné detailní a vysoce odborné čtení na dlouhých stránkách a tabulkách. To sice může představovat dokonalý teoretický manuál na pomoc bance v problémech, ale ve víkendovém čase a stresu prakticky nevyužitelný.

Jak lze podle vás zmírnit riziko zmiňovaného runu?

Když šla ke dnu SVB, která byla v USA již třetí bankou v úpadku během jednoho týdne, americké autority přikročily k vyhlášení neomezené záruky za vklady, aby nedošlo k panice a dominovému efektu.

Nejsem sice příznivcem stoprocentního krytí vkladů z hlediska morálního hazardu nahrávajícího případnému nezodpovědnému managementu či vkladatelům honícím se jen za výnosem. Avšak domnívám se, že v době akutních krizí je naopak stávající hranice pojištění depozit u nás ve výši 100 tisíc eur příliš nízká. Pro účely snížení rizika runu na banku nemá dostatečný uklidňující potenciál. Nesmíme zapomínat ani na to, že při vyplácení náhrad z Garančního systému se v pořadí uspokojení dostane obří pohledávka Garančního systému před takzvané nadlimitní vkladatele, čímž šanci na jejich uspokojení hodně sníží.

Nevolám tedy po trvalém zvýšení limitu pojištění vkladů, avšak dávala by mi smysl pravomoc příslušného orgánu nebo orgánů rozhodnout, že se na dobu určitou tento limit zvyšuje právě proto, aby se zabránilo šíření paniky a odlivu depozit i z jinak zdravých bank.