hour glass and gavel

Promlčení práva na splnění vkladové povinnosti pohledem Nejvyššího soudu

16. srpna 2024
Předmět Tax Alert
Kategorie Právo

Zobrazit zdroje

V usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1606/2022, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce promlčitelnosti práva akciové společnosti na splacení emisního kurzu.

Skutkovým základem byl spor z roku 2018 mezi navrhovatelkou (akcionářkou) a společností ohledně promlčení práva společnosti na splacení emisního kurzu a následného vyloučení navrhovatelky pro nesplnění vkladové povinnosti. 

Soudy nižších stupňů vyslovily závěr, podle něhož se pohledávka společnosti na splacení emisního kurzu promlčela v obecné promlčecí lhůtě (ještě podle „staré“ úpravy obchodního zákoníku). V důsledku toho nebyla společnost oprávněna uplatit vůči navrhovatelce sankce, které zákon spojuje s nesplacením emisního kurzu.

Společnost v dovolání oponovala názorům nižších soudů s tvrzením, že prodlení s plněním vkladové povinnosti má za následek sistaci hlasovacích práv prodlévajícího akcionáře a (vedle toho) možnost jeho vyloučení ze společnosti, bez ohledu na to, že společnost na něm nemůže vymoci splnění vkladové povinnosti soudní cestou. Promlčením vkladová povinnost nezaniká, pouze se mění na naturální obligaci, což samo o sobě nemůže mít za důsledek zánik následků, které zákon s prodlením při plnění vkladové povinnosti spojuje. Ve své argumentaci zdůraznila také význam garanční funkce základního kapitálu pro ochranu věřitelů.

Nejvyšší soud sice částečně přisvědčil odvolacímu soudu ohledně výkladu důsledků promlčení, když uvedl, že pokud by se právo na splnění vkladové povinnosti promlčovalo, nebylo by již možné proti prodlévajícímu akcionáři uplatnit sankci v podobě tzv. kaduce (vyloučení). Avšak druhým dechem vysvětlil, že právo na splnění vkladové povinnosti má specifickou povahu. Jakkoliv vkladová povinnost vyplývá ze vztahu mezi akcionářem a akciovou společností, vychází právní úprava z toho, že jejím účelem je (do určité míry) i ochrana práv věřitelů společnosti. Právě proto zákon zapovídá, aby společnost splnění vkladové povinnosti prominula, resp. společníka splnění této povinnosti zprostila. Pakliže by se vkladová povinnost promlčovala, marné uplynutí (relativně krátké) promlčecí lhůty by bylo možné vnímat jako prominutí (zproštění) povinnosti, odporující výše popsanému zákazu.

Soud dále uvedl, že dokud není splněna vkladová povinnost, společnost nemůže dotčenému akcionáři vydat akcie. Pokud by akcionář mohl v důsledku marného uplynutí promlčecí lhůty odmítnout splatit vklad, byl by jeho podíl natrvalo představován buď zatímním listem, anebo nesplacenou akcií. Druhý případ by v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy umožnil existenci a oběh de facto anonymních akcií.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že smysl a účel vkladové povinnosti akcionáře vyžaduje, aby se právo akciové společnosti na její splnění nepromlčovalo. Tím popřel své dřívější závěry formulované v poměrech společnosti s ručením omezeným (viz rozsudek ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1553/2007), které byly ve velké míře doktrínou přijaty i po rekodifikaci, a to pro poměry všech obchodních korporací.

Z citovaného názoru plyne, že nepromlčuje-li se právo akciové společnosti na splnění vkladové povinnosti akcionáře, trvá i právo společnosti vyloučit akcionáře, který je se splacením emisního kursu v prodlení.

V případě zájmu o další informace se prosím obraťte na autory článku nebo na další členy týmu EY, se kterými spolupracujete.

Autoři:

Dalibor Šimeček

Klára Hurychová

  • Tax Alert - English

    Limitation of the right to fulfilment of the contribution obligation as seen by the Supreme Court

    In its Resolution of 27 June 2024, Case No. 27 Cdo 1606/2022, the Supreme Court expressed its opinion on the issue of the limitation of the right of a joint-stock company to the payment of the issue price.

    The factual basis was a dispute from 2018 between the plaintiff (shareholder) and the company regarding the limitation of the company's right to the payment of the issue price and the subsequent expulsion of the plaintiff for failure to fulfil the contribution obligation.

    The lower courts concluded that the company's receivable from the payment of the issue price was time-barred under the general limitation period (still under the "old" Commercial Code). Consequently, the company was not entitled to claim against the plaintiff the penalties which the law attaches to the non-payment of the issue price.

    In the appeal, the company opposed the views of the lower courts, arguing that the default with the fulfilment of the contribution obligation results in the suspension of the voting rights of the defaulting shareholder and (in addition) the possibility of his expulsion from the company, notwithstanding the fact that the company cannot enforce the fulfilment of the contribution obligation against him through courts. Limitation does not extinguish the contribution obligation, but merely transforms it into a bond in kind, which cannot in itself result in the extinction of the consequences which the law associates with default with the fulfilment of the contribution obligation. In its arguments, the Company also stressed the importance of the guarantee function of the registered capital for the protection of creditors.

    Although the Supreme Court partially agreed with the Court of Appeal regarding the interpretation of the consequences of limitation, when it stated that if the right to fulfilment of the contribution obligation was time-barred, it would no longer be possible to apply the sanction of expulsion against the defaulting shareholder. However, he also explained that the right to fulfilment of the contribution obligation is specific in nature. Although the contribution obligation arises from the relationship between the shareholder and the joint-stock company, the legislation is based on the fact that its purpose is (to a certain extent) also to protect the rights of the company's creditors. That is why the law prohibits the company from waiving the contribution obligation or exempting the shareholder from fulfilling this obligation. If the deposit obligation were to be time-barred, the (relatively short) expiry of the limitation period could be perceived as a waiver of the obligation, contrary to the prohibition described above.

    The court further held that until the contribution obligation is fulfilled, the company cannot issue shares to the shareholder concerned. If the shareholder could refuse to pay the contribution as a result of the expiry of the limitation period, his share would be permanently represented either by a interim certificate or by an outstanding share. The latter case would allow the existence and circulation of de facto anonymous shares, contrary to the meaning and purpose of the statutory regulation.

    Thus, the Supreme Court concluded that the meaning and purpose of the shareholder's contribution obligation requires that the right of the joint-stock company to fulfilment is not time-barred. In doing so, it contradicted its earlier conclusions formulated in the context of a limited liability company (see the judgment of 22 January 2009, Case No. 29 Cdo 1553/2007), which have been largely accepted by the doctrine even after the recodification, for the context of all business corporations.

    It follows from the cited opinion that if the right of a joint-stock company to the fulfilment of the shareholder's contribution obligation is not time-barred, the right of the company to expel a shareholder who is in default with the payment of the issue price also continues.

    For further information, please contact the authors of this article or other members of the EY team with whom you work.

    Authors:

    Dalibor Šimeček

    Klára Hurychová