Sociální témata a data skrývající se v rámci ESG pod písmenem S bývají často upozaděné a nevěnuje se jim taková pozornost jako environmentálním dopadům. Pro firmy to ale může být velká výzva, hlavně pokud se týká zjišťování pracovních podmínek u dodavatelů nebo dodržování základních pravidel ochrany lidských práv.
„Esko“ hraje významnou roli v mnoha pohledech. Podle Future Consumer Index zpracovaného společností EY upřednostňuje 58 procent zákazníků zboží naplňující etické principy a dokonce 88 procent spotřebitelů má tendenci být loajální ke společnostem, které na sociální otázky kladou důraz.
Písmeno S označující v rámci ESG sociální věci se týká jak vlastní pracovní síly dané firmy, tak jejích agenturních zaměstnanců, pracovníků dodavatelů, ale i tak zvaných dotčených komunit, což jsou akcionáři, investoři, banky, obchodní partneři i sousedé v okolí společnosti, a spotřebitelé a koncoví zákazníci.
„Největší výzva pro firmy jsou vždy dodavatelé, protože společnosti často nesbírají informace o tom, jestli je dodavatel jenom obchodní firma, přes kterou jde velký objem dodávek, anebo je to firma, která má tisíce zaměstnanců. I některé velké skupiny sice možná informace zjišťují, nicméně s nimi dále nepracují ve smyslu nastavení KPI (klíčové ukazatele výkonnosti, pozn. aut.) pro spolupráci s dodavateli, neanalyzují je,“ popisuje jejich zkušenosti expertka EY Radka Mikulenka.
Tato situace vede k tomu, že firmy tápou, u kterých dodavatelů si mají v rámci S a naplnění ESG zjišťovat informace. Zjednodušeně řečeno by to měli být hlavně ti, kteří mají nejvíce zaměstnanců a kteří jsou pro dané firmy významní ve smyslu dopadů, rizik či příležitostí.
Bohužel častou praxí podle Radky Mikulenky je, že se firmy zajímají o své dodavatele hlavně z titulu ceny a kdy jim zboží či službu a jaké kvality dodá, ale ne již z toho úhlu, zda se chová odpovědně ke svým pracovníkům. Ze strany mezinárodních společností směrem k českým firmám jako dodavatelům to přitom funguje lépe.
Radka Mikulenka sama dříve jezdila na sociální audity do firem, které byly třeba až třetím nebo pátým dodavatelem v řadě. Firmy musely odpovídat na otázky typu „jaké máte pracovní smlouvy, platíte Vašim zaměstnancům přesčasy v odpovídající výši, máte možnost spolupráce na částečný pracovní úvazek, jak řešíte všechny stížnosti, kolik jste jich měli, vyřešili jste je včas“ a podobně.
V této souvislosti vzpomíná, že samy české společnosti bývaly na toto téma často velice přecitlivé a nechtěly některé informace vůbec ukazovat. „Říkaly, že je to otázka jejich obchodního partnera, což mohla být třeba agentura, a oni přece nenahlíží do jeho smluv se zaměstnanci,“ popisuje s tím, že smysl to ale má, protože právě v této oblasti mohou vznikat problémy, kterým je se možné za cenu větší odpovědnosti a práce vyvarovat.
Princip významného dopadu
Situaci může komplikovat i fakt, že v legislativě není konkrétně popsáno, na co se dodavatelů ptát a co přesně zveřejňovat. „Směrnice CSRD o nefinančním reportingu to v takovém detailu nedefinuje. Evropská unie má v tomto ohledu nicméně konzistentní přístup od začátku a říká, že nechce vše diktovat. Ať si firmy vyhodnotí samy, co je pro ně významné a co by měly zjišťovat a v jakém detailu a následně zveřejňovat,“ popisuje Radka Mikulenka.
Slovíčko „významné“ je v tomto případě zcela stěžejní. Když si firma řekne, že určité informace zveřejňovat nebude, protože to nemá významný dopad v rámci jejích činností, tak to bude moci být hlavně tam, kdy nemá dodavatele anebo nikoho nezaměstnává.
„Bude to asi extrémně výjimečné jen v těch společnostech a sektorech, kde vše dělám skutečně já od začátku do konce,“ míní Mikulenka s tím, že časté zjištění auditorů nyní je, že je podrobně potřeba obhájit, když si určité téma firma vyhodnotila jako nevýznamné. Pro takové rozhodnutí musí existovat vyhodnocení dvojí významnosti z pohledu témat udržitelnosti.
Ověřování informací v praxi
Samostatnou kapitolou bude, jak informace získané od dodavatelů třeba v Číně kontrolovat. EY například nemůže z Česka auditovat firmy v Číně na dodržování ochrany lidských práv, to může dělat jen místní pobočka této poradenské firmy.
Důležité podle Radky Mikulenky je nespolehnout se jen na obecné fráze o tom, že firma všechny standardy v oblasti sociální plní. „Prohlášení typu ´Dodržuji vše a potvrzuji podpisem´ je pro auditora málo,“ zdůrazňuje.
Takzvaný etický kodex (kde se dodavatel zavazuje, že plní legislativní požadavky, dodržuje minimální mzdu, neaplikuje nucené práce apod.) je dnes prakticky podmínkou toho, aby firma mohla s někým obchodovat. Tudíž jej podle expertky podepíší všichni, i když vědí, že to tak být nemusí, protože je to podmínka získání zakázky.
„Je třeba provést důkladnější analýzu, anebo se zeptat konkrétně, jak podmínky dodržují. Jak je třeba placený nejlépe a nejhůře odměňovaný pracovník, ověřit skutečná data a podobně, vše samozřejmě bez jmen, anonymně,“ přibližuje.
Ochrana lidských práv v taxonomii
Sociální otázky v rámci ESG navíc těsně souvisí i s taxonomií, se kterou se musí firmy rovněž vyrovnat. Taxonomie je nástroj EU, jak nasměrovat investory do udržitelných investic. Firmy tak podle určených kritérií musí klasifikovat své činnosti. Ze sociálních věcí je zapotřebí prokázat vedle technických kritérií právě minimální sociální požadavky mířící na ochranu lidských práv.
„Jde o zajištění ochrany lidských práv u ekonomické aktivit, které si firma zařadí jako ty odpovídající taxonomii,“ popisuje Mikulenka. Potřeba je prokázat splnění požadavků, které vycházejí ze čtyř mezinárodních dokumentů pro lidská práva (OECD Guidelines – Směrnice OECD pro nadnárodní podniky), UN Guiding Principles (Hlavní zásady OSN pro podnikání a lidských právech), 8 Core ILO Conventions (8 základních úmluv Mezinárodní organizace práce), International Bill of Human Rights (Mezinárodní listina lidských práv)).
Velké společnosti, kterých se už nyní týká směrnice CSRD, přitom budou muset mít vykázat své ekonomické činnosti podle logiky EU taxonomie jako součást svého nefinančního reportu.
Směrnice o náležité péči podniků na obzoru
Dodavatelského řetězce se týká i další legislativa EU, a to směrnice o náležité péči podniků (due diligence), podle které by měly firmy identifikovat a zamezit negativním dopadům své činnosti například na lidská práva v celém svém hodnotovém řetězci, to znamená i u dodavatelů.
Přijetí této právní úpravy se protahovalo, v únoru ji členské státy shodily ze stolu, když se přiklonily k Německu, které bylo proti. V březnu však došlo k obratu a Evropská rada tuto směrnici nazývanou CS3D/CSDDD schválila, i když v mírnější verzi. Dokument ještě musí schválit Evropský parlament, a pokud tak učiní, následovat bude přenesení do práv států EU. Uplatnitelnost lze pak očekávat kolem roku 2027.
Reportování podle současné praxe
Také konečná verze směrnice CSRD o nefinančním reportingu, která by se letos měla v Česku dotknout zhruba dvou desítek společností, je, pokud jde o reporting pracovníků v dodavatelském řetězci, mírnější. „Na první rok reportování existuje výjimka,“ upřesňuje expertka EY s tím, že jde o výsledek tlaku byznysu, který argumentuje obří agendou a náklady.
Nicméně díky zájmu EU na zlepšení podmínek pracovníků v globálním rozsahu lze očekávat, že firmy budou muset změnit přístup ke svým dodavatelům a spolupracovat s těmi, kteří jsou sociálně a environmentálně informovaní a odpovědní.
